Nejrůznější nabídky západních, případně ukrajinských předáků k příměří či dokonce k ukončení vojenských operací Ruska na Ukrajině, se točí vesměs na podmínkách, které podle mne nejsou pro Ruskou federaci přijatelné. To jest vrácení Krymu a vrácení nových území přičleněných po referendech obyvatelstva k federaci. Proti těmto podmínkám stojí řada argumentů na straně Ruské federace, jakkoli se to Západu nelíbí.

Prvním argumentem je argument historicko–státoprávní. Krym byl vojensky dobyt na krymském chanátu, pod Osmanskou říší, již roku 1783 knížetem Potěmkinem, jenž proto dostal přídomek Tauričevský. (Taurida=antický název Krymu.) Tento akt schválila i tehdejší druhá velmoc, Rakousko, pod císařem Josefem II. a osmanská Porta jej musela uznat.

Druhým argumentem je předání Krymu generálním tajemníkem SSSR Chruščovem roku 1954 Ukrajinské federativní republice bylo podle generální prokuratury Ruské federace nelegitimní, bylo motivováno politicky, nikoli státoprávně, bez souhlasu Nejvyššího sovětu SSSR a bez referenda.

Třetím argumentem, státoprávním, je začlenění Krymu k dnešní Ruské federaci. Bylo legitimní podle referenda obyvatelstva, které i pozorovatelé označili za validní.

Konečně čtvrtý argument, historicko–právní je, že tzv. dohody o rozdělení SSSR,(podle mne jako historika šlo o státoprávní rozbití) na které se dnes Západ odvolává, byly rovněž provedeny bez referend obyvatelstva bývalého SSSR. U republik Doněcké a Luhanské se to podle mne jeví obdobně. Byla provedena referenda, jakkoli jsou zpochybňována, a jejich provedení je analogické provedení referenda o Sársku ve třicátých letech 20.století, které velmoci nezpochybnily. To samé platí i o dvou dalších územích přijatých Ruskou federací po referendech.

Spoléhání na vojenské řešení těchto územně–státoprávních aktů jak Ukrajinou, tak NATO, zatím nemá opodstatnění ve výsledcích na frontách. Zde už se ovšem dostáváme z pohledu historických reálií do pohledu vojensko–politických hypotéz. Zatím ještě nevypukly další fáze vojenských operací, i když vojenská a logistická pomoc Západu Ukrajině je enormní. Scénáři nabízejícím eskalaci vojenských operací v rozsáhlou evropskou – někteří dokonce uvažují světovou – válku, se nezabývám. Jako historik etnograf bych si přál, aby naopak došlo k mírovým jednáním a stabilizaci území podle historických a etnických reálii. Nikoli podle politického nátlaku stran.

V tomto ohledu se mi jeví naše Mírová iniciativa podaná panem Martinem Stropnickým a jeho týmem, jako konstruktivní příspěvek k řešení dnešní přetěžké situace konfliktu dvou slovanských národů. Podle mne by slovanské národy neměly podléhat nátlaku třetích stran, ale řešit těžkou situaci v duchu někdejší slovanské vzájemnosti, nikoli cestou rozbíjení států – odstrašující příklad se stal na Jugoslávii! – a vyvolávání nenávisti z iniciativy třetích stran včetně neofašistických světových gangů.